Je toho moc. Událostí soukromých i těch ve světě kolem nás. Už ztrácím schopnost to nějak vstřebat. Chci méně vnímat hlučná dramata a více tichou krásu a radost. Tvořit. Protože v tvůrčím procesu člověk není ve vleku událostí, ale sám něco aktivně činí, něco má v rukou a vidí výsledky. Zároveň posiluje odolnost vůči neklidnému, bouřlivému světu, kde nám napětí akčních filmů namísto profesionálních herců servírují média. Tvorba může mírnit pocit nebezpečí, které se zdá být čím dál blíž, strach z událostí, u kterých jsme doufali, že se v naší blízkosti nikdy nestanou.
Touhu tvořit mám od dětství, ale málokdy jsem se dostala do flow skrze výtvarné techniky. Někdy mě pohltí psaní, to je pořád můj hlavní způsob tvůrčího vyjádření, ale chybí mi tam i ten vizuální rozměr. Je to podobné, jako když si vezmu do ruky nějaký hudební nástroj, ráda bych skrze něj vyjádřila náladu, emoci, ale zahraju sotva pár akordů, písniček, etud. Jistě, dá se improvizovat, ale někdy ani to není dost. Do roku 2022 jsem vstupovala s touhou naučit se kreslit. Půl roku jsem brala tužku do ruky každý den, včetně dní kolem porodu mého druhého syna. Nějaký cvik jsem získala, pár kreseb mám ráda, ale pořád to nebylo ono. Chyběla mi volnost, uvolnění, rozmach.
A pak jsem jednoho dne znovu objevila kyanotypii, a vzpomněla si na úžas nad úplně prvním letmým setkáním s ní, pár let zpátky. Na design marketu, kde mi autor stručně popisoval postup, který se zdál být velmi složitý. A on je i není. Tato technika ale poskytuje tolik možností, že stojí za to si těch pár technologických fines osvojit. Může to být velmi sofistikovaný proces. Anebo jen můžete položit list na papír…