Každou chvilku něco. Aktuálně se třeba u Berlína nacházejí úlomky vzácného druhu meteoritu, který je navíc teprve osmým, o jehož průletu atmosférou se vědělo dopředu. Vrtulníček končí svou marsovskou misi, kterou si protáhl z měsíce na skoro tři roky. Čeští vědci se podílejí na stavbě kosmické observatoře, která odstartuje za 11 let a bude měřit gravitační vlny, které hýbou prostorem a časem ve vesmíru.
Jako malá holka jsem chtěla být astronomka. Jednak jsem měla radši noci, a jednak mě k zájmu o vesmír vedl táta. Naše setkání provázela věta “Ahoj, co je nového ve vesmíru?” Nevím, jestli jsme se vzájemně ptali na to, jak se máme. Mluvit o vesmíru bylo asi jednodušší, a mě bavilo poslouchat jeho vyprávění. O sobotních ránech jsme společně ladili Meteor a navštěvovali první internetové kavárny. Kvůli ještě čerstvějším novinkám z hlubin nekonečna. Hodiny trávené v planetáriu, hlavně v jeho předsálí, a po večerech místo pohádky praktický Stopařův průvodce po galaxii.
S dospíváním přišly jiné zájmy, hovory o hvězdách ustaly. Stále jsem se ale ráda dívala vzhůru. Nejkrásnější oblohu jsem viděla v rumunských horách a v Makedonii. Dokonce jsem nějakou dobu bydlela v dávné pracovně amatérského hvězdáře. Teď mě do hry vrací Profesor Astrokocour a večerní mávání vlakům a hvězdám. To chvění, když zahlédnu noční oblohu nebo se dívám na měsíc a uvědomím si, že je to jiný vesmírný objekt, to chvění je tam stále.
Po maturitě jsem šla studovat slovo, český jazyk a literaturu. Ty dva obory si ale nejsou tak vzdáleny, jak se zdá. Slovo je jako celý vesmír. Jeho prostřednictvím přemýšlíme, komunikujeme, učíme se, můžeme uchopovat vjemy a dát jim jména. Hmotné i nehmotné můžeme zachytit v několika písmenech či slovech. A pak je tu celá oblast, která je za slovy, všechny jemné nuance, vše, co o slovech nevíme. Podobně jako vesmírná temná hmota a temná energie, o kterých víme v základu jen to, že jsou.
Slovo psané i mluvené mám ráda od mala, a moc ráda se do jeho říše vracím. Nepřeberné kombinace písmen, slov a vět, galaxie možností a významů, mezihvězdná víceznačnost, humor jemný jako mlhovina a intertextovost, která to všechno propojuje. Všechna ta zákoutí slov, shluky témat a černá díra rozumu – copak se vesmíru nepodobají? Souhvězdí jako verše – jako jednotlivá vzdálená slova, která někdo propojil významem. Galaxie jako možné fikční světy, uprostřed nichž je vždy nějaká temnota. Lety do vesmíru jako pokusy pochopit podstatu celku, který se skládá z nekonečna malých ano a ne. Smrt hvězd, ze kterých se zrodí něco nového, připomíná filosofická a spirituální témata velkých mystiků. Hmota nemůže zaniknout, může se jen proměnit. Komety a meteory jako myšlenky a nápady, které někdy jen proletí kolem, jindy ale zanechají hlubokou stopu. Měsíc jako pohled do vlastní tváře, která má vždycky i svoji odvrácenou stranu, svůj stín. Zatmění jako chvíle, kdy pohasne úplně vše. A naděje, když přesto každý den vyjde slunce.
Ta obyčejná pravda, že ať se díváme dalekohledem na vzdálená slunce nebo očima na hrstku hlíny, vždy máme co do činění s vesmírem, mě fascinuje. Táty už se na vesmírné news nezeptám, aspoň ne tady na zemi. Můžu si alespoň s pohledem na noční oblohu říkat, že vše, co je pro nás ve vesmíru nového, je jen něco prastarého, co trvá, a naše smrt na tom nic nezmění.
Ilustrace: Lucie Kacrová